Abyste byli při cvičení obtížných míst efektivní, musíte si nejprve uvědomit, jaký je vlastně princip učení. Jak se vlastně náš mozek učí?

Úplně to zjednoduším. Mozek si “zapisuje”, co děláte. Rovnou si to zkusíme velmi zjednodušeně nasimulovat. Vezměte si papír a propisku a zkuste nakreslit kruh. Bez kružítka. Pak ho zkuste několikrát obtáhnout tak, abyste co nejméně přetahovali. Kolikrát dokola většinou cvičíte  nějaké těžké místo? Zkuste udělat alespoň tolik kruhů. Řekněme alespoň sedm. Svým tempem, s přerušením či bez. Vyzkoušejte si to klidně několikrát různými způsoby, různé velikosti kruhů, různá tempa. Pak se na obrázek podívejte. Je kruh dokonale přesný? Jak moc a kde jste přetahovali?

Takhle nějak, velmi obrazně, si mozek zapisuje dovednosti, které se učíte. Tvoří takzvané neuronové okruhy. Propojuje různé nervové buňky – neurony, které se na akci podílí, do uzavřeného okruhu, který se pak stará o provedení daného místa – pohybu – akce. Když cvičíte místo, tvoříte si v hlavě takový okruh. Velmi záleží na tom, nakolik jste při opakování přesní. Když hrajete místo pokaždé trochu jinak, tak ten okruh vlastně neobtahujete – nezesilujete, ale naopak “znepřesňujete”. Mozek si jednoduše zapisuje všechny vaše pokusy – i ty neúspěšné. Okruh se pak podobá našemu obkreslovanému kolečku. Takže, pokud chcete být efektivní a naučit se místo na jistotu, musíte být přesní a stejní v instrukcích, které si dáváte. 

Co to znamená být přesní a stejní? Neznamená to nesmět si zahrát místo v rytmech nebo pomaleji, porušit strukturu… 

Znamená to vědět, JAK místo hrajete a být při jeho hraní při plném vědomí toho, co děláte. Co znamená ono JAK? Například:

  1. z technického a pohybového hlediska to znamená vědět, jakou polohu ruky a těla máte při hraní daného místa, jaké napětí cítíte a kde přesně, když se vám místo daří. Nalézáte tu nejvýhodnější polohu i nejvýhodnější míru napětí a tu pak při hraní místa už předem i v průběhu hlídáte – snažíte se o “stejné” kvality.
  2. z hlediska intonace nestačí pouze slyšet, že místo je falešně a pak ho stylem pokus-omyl opravovat, ale uvědomit si předem, jaké intervaly mezi notami jsou, v jaké poloze a jakým prstem/prsty skok hrajete, mít zvukovou představu tónu, na který skáčete.

Být o krok napřed.

Mozek si zapisuje VŠECHNY pokusy – i ty špatné. Proto se musíte snažit ve svém procesu učení co nejméně chybovat. Jak toho ale docílit, když cvičíte právě proto, že dané místo neumíte? Musíme být o krok napřed s hudbou, kterou hrajeme.

Většinou cvičíme tak, že reagujeme na to, co z nástroje vychází a pak to opravujeme. Pořád dokola. Cvičíme stylem pokus-omyl-další pokus. Když uslyšíte chybu nebo nedobrý tón, který z vašeho nástroje vychází, už je vlastně pozdě. Je venku. Není chybou zahrát “chybu”, jde o to ji zbytečně neopakovat a neposilovat v hlavě. Navíc, když cvičíte bez plného vědomí, JAK hrajete, budujete si pocit nejistoty, který se nejsilněji projeví na podiu, ale mnohým už během všedních dní…určitě znáte sami ten pocit, kdy máte hodiny a hodiny nacvičené a stejně si někde v nitru nejste jistí, že “to dáte”. Máte pocit, že skladba vás míjí a je to pravda – míjí vaše vědomí. Děje se tak nějak automaticky a vy nad ní nemáte plnou kontrolu. Musíte tedy zapojit vědomí, vědět, co děláte. Uvědomte si, že tón vzniká už ve vaší hlavě.

Svoje kroky si dopředu promýšlejte. Když se vám něco nepovede, nezkoušejte naslepo místo dokola, dokud se vám nepovede. Stopněte a zkuste přijít na to, co bylo špatně, promyslete si a vyzkoušejte, jak nefunkční nahradit funkčním postupem a s jeho vědomím tohoto postupu PŘEDEM hrajte. 

V praxi: Před problémovým místem zastavíte, uvědomíte si, na co se musíte zkoncentrovat a pak hrajete s tímto vědomím dál. Tvoříte si “SPÍNAČ”, který “zapne” vaše soustředění, uvědomění a akci, kterou potřebujete udělat – uvědomit si skok, uvolnit se,…

  1. Příklad a postup. Problém – obtížný skok(nebo glissando).
  1. Před problematickým skokem se zastavíte(nesundaváte ruce z nástroje, zůstáváte v “pozici”) a uvědomíte si, KAM skáčete – dejte mozku informace o poloze, kam ruka skáče, v jakém intervalu, v jakém napětí jsou svaly, které se na skoku podílí, který prst skáče, představte si v duchu(nebo si zazpívejte nahlas) jak daný tón zní. Pak hrajte.
  2. Když máte jasno a už se vám daří udržet všechny informace předem, zrušíte pauzu. Už se nezastavujete, ale notu před skokem pouze prodloužíte natolik, abyste si stihli opět poskytnout všechny informace. Postupně ubíráte informace. Tato nota před skokem, ve které si podáváte informace, je tento “SPÍNAČ”.
  3. Postupně zkracujete čas prodloužené noty na zapsanou délku – originální tempo, poskytujete si alespoň jednu z daných “informací”. Pokud vnímáte, že se vám skok přestává dařit, vracíte se k bodu 2., případně 1. I v originálním tempu si nota před skokem zachová funkci “SPÍNAČ”.

Těch informací se vám může zdát mnoho, ale nemějte obavu – čím dříve si uvědomíte všechny aspekty nějakého technického problému, tím rychleji budete moci postupně ubírat jejich počet při hraní. Začnete mnoha a skončíte jednou. ALE pozor! Tyto informace si musíte znovu uvědomovat a obnovovat, aby se dané místo nezmechanizovalo a jeho provedení se nedostalo opět mimo vědomí. Jednoduše, musíte stále obnovovat funkci “SPÍNAČ”. Pak byste v něm začali opět zbytečně chybovat a získávat nejistotu. Vždy, když ucítíte, že ztrácíte kontrolu, vraťte se k některému z předchozích bodů 2. a 1. Doporučuji vám občas si vzít notový materiál bez nástroje a taková místa si projít v hlavě – uvědomit si, jakým způsobem technické problémy hrajete. I takto mozek učíte hrát! 🙂 

2. Příklad a postup. Problém – ztuhlost.

  1. Zkuste detekovat, KDE začínáte tuhnout, v jakém místě. Hrajte kontext před místem a právě v místě – na první notě, kde se ztuhlost objeví, se zastavte(opět zůstaňte v pozici – nesundavejte ruce z nástroje), zkuste najít místa ztuhlosti, uvolnit je a hrát v tomto uvolnění dál. Zastavte vždy, když se v rámci celého místa ztuhlost objeví, uvolněte a pokračujte dál. Pokud jde o náročné místo a vy jste hodně ztuhlí, můžete mít ze začátku potřebu zastavit se takřka na každé druhé notě. Dovolte si to! Pokud jde o nějaké běhy v šestnáctinách, můžete se ze začátku zastavit na každé době, povolit napětí a v dosaženém uvolnění zkusit pokračovat dál. Nota, na které se zastavíte, abyste se uvolnili, je SPÍNAČ, zapne funkci “uvolnit”.
  2. Pokuste se uvolnění udržet a namísto pauz doby pouze prodlužte – nepřestáváte hrát, pouze si danou dobu prodloužíte a uvolníte se v rámci hraní a pokračujete dál. Zkuste do místa integrovat přesný rytmus v tempu, v němž zvládnete uhlídat volnost. Prodloužená doba na uvolnění bude v rytmu daného místa, jen delší, zbylé noty vyjdou rytmicky z ní. (např. máme-li pravidelné šestnáctkové tempo, prodloužená doba=první šestnáctina bude na celou dobu+jednu šestnáctku, zbylé tři šestnáctiny pak budou v rytmu šestnáctin). Prodloužená nota je SPÍNAČ.
  3. Postupně, jak budete schopni se povolovat už při hraní, začnete prodloužené doby zkracovat do originálního tempa. Nota v originálním tempu si zachovává funkci SPÍNAČ – uvolnit.

Dokud skladby neumíte nebo vám některá místa dělají problém, měli byste hrát natolik pomalu, abyste všechno byli schopni předem uhlídat. Postupem času budete schopni hrát v rychlejším tempu, měli byste ale stále být schopni uhlídat vše předem. Velký benefit tohoto způsobu přístupu ke cvičení je ten, že mozek učíte takřka “pouze” správné pokusy a tím posilujete a urychlujete svůj proces učení. Navíc tím zvyšujete svou sebejistotu, protože jste to vy, kdo řídí váš mozek a víte, jak která místa provést, vědomě. Hudba se tak nestává horskou dráhou, ve které sedíte, váš mozek ji více méně mechanicky řídí, ale vy nemáte mnoho kontroly a čekáte, jestli a kdy vykolejíte… Znáte ten pocit?

Samozřejmě je takřka nepředstavitelné uvažovat takhle každou notu a není to ani nutné! Jsou místa, která to nevyžadují – jednoduchá, jasná… Navíc, jak budete skladbu umět více a více, míst, která budete muset tak výrazně kontrolovat, bude ubývat. Postupně pak místa, která budete kontrolovat takovým způsobem, budete určovat podle toho, kde je největší riziko vykolejení, kde ztrácíte volnost a sebejistotu, kde vám ve skladbě polevuje koncentrace. I když už hrajete celek ve výsledné podobě, je dobré si taková místa určovat předem a učit se skladbu s těmito “SPÍNAČI”. Vrací vás totiž zpět do racionální kontroly a bude se vám méně stávat, že se vám splaší nervy anebo hlava. 🙂

Strategie cvičení II. VĚDOMÉ CVIČENÍ.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *